Baštýř Václav, poslanec parlamentu

1.     Co pro vás znamená text Ústavy ČR „Lid je zdrojem veškeré státní moci“?

Ono je třeba článek 2, odstavec 1 Ústavy ČR ocitovat celý, nejen část: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Toto znění už přeci jen implikuje trochu jinou kategorii úvah. Ptáte-li se mne tedy na výraz „lid“, pro někoho poněkud expresivní, mne v tomto kontextu vůbec neděsí, ačkoliv nejsem ani lid(–)ovec, ani levicový politik. Naopak, lid vnímám jako velkou množinu lidí se všemi jejich nedokonalostmi a jsem hrdý na to, že jsem součástí této české množiny. Kdybychom nahradili tento výraz například pojmem občané, cítím v tom už jistou nepřesnost. Občanem v jeho dokonalosti se po celý život teprve učíme být, někdo rychleji, lépe a odpovědněji, jiný vůbec. Ale vždy to bude jakási sociální role, kterou občan hraje, zatímco člověkem se rodí… Takže, jelikož jsme lidem v celé jeho nedokonalosti, potřebujeme pro výkon moci delegovat své pravo(–)moci těm, kteří se „učí rychleji, lépe a odpovědněji“, myšleno tím ty, kteří jsou schopni pracovat s nutnými informacemi profesionálně, ale kteří zároveň pro tuto odpovědnost a výsadu, již jim lid deleguje, mají předpoklady osobnostní a morální. Jak je poznat, vybrat a nezkazit, to je jiná diskuse, ale popravdě – lepší, skutečně funkční či výrazně levnější systém, který by lépe nakládal s mocí našeho „lidu“, nežli je nepřímá neboli zastupitelská demokracie, zatím neznám. I přímá demokracie má své limity a úskalí, ale hlavně v našich historických podmínkách nulovou tradici. Po generace zakódované stereotypy chování není možné nakázat, předělat jedním ústavním zákonem, k nim je potřeba dospět. Je tedy možné, že k ní dospějeme, rozhodně tomu nahrává rozvoj komunikačních prostředků a technologií, ale v hlavách lidí to bude ještě trvat…            

 2.     Jak si vysvětlíte význam textu Ústavy ČR „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“?

V historii České republiky nastal tento případ jedinkrát, a to při referendu o přistoupení naší země k Evropské unii. Referendum se konalo na základě zvláštního ústavního zákona, který se týkal tohoto jediného konkrétního referenda. Takže institut referenda máme zakotven v ústavě, chybí nám ale ústavní prováděcí zákon o obecném referendu. To reprodukuji známou věc, otázkou je, komu nebo čemu tento stav prospívá. Před kolika tak výraznými milníky, aby bylo nutné svolávat všelidové hlasování, Česká republika zatím stála? Každý z nás si odpovídá zcela odlišně. Přistoupení ČR k NATO nebo jiná zahraničně politická priorita? Americký radar? Dostavba Temelína? A kolik by organizování tohoto všelidového názorového průzkumu, pokud by se stal obecnou normou řízení státu, tuhle zemi vůbec stál? Kolik by se ho zúčastňovalo lidí? Šlo by pak při nízkých účastech vůbec o hlas lidu? Daleko méně otazníků mám u institutu místního referenda, které plně podporuji. Protože lidé se mohou odpovědně vyjadřovat k tomu, co důvěrně znají, a proto je namístě, když se v opravdu vypjatém místním problému politická reprezentace na názor svých spoluobčanů zeptá.             

 3.     Považujete náš politický systém, založený na volné soutěži politických stran, za dostatečný z hlediska prospěšnosti pro všechny občany?

Nikdy nemůžete vyhovět, být prospěšný všem stejně, to je přeci proti lidské přirozenosti. V praxi to není a nikdy nebude možné. Vždyť už ve vztahu, v interakci dvou lidí každý sleduje trochu jiné cíle, což pak ve vztazích deseti miliónů Čechů nebo půl miliardy občanů EU? Proto považuji náš politický systém za optimální. Otazník podle mého neleží v kvalitě systému, ale v kvalitě výkonu politické práce. Politika je nedokonalá jako všechno, co dělají lidé, tak to bohužel je. Nemůžeme stavět absolutně dokonalý stroj z nedokonalých a chybujících součástek. Vždy budou mocní a mocnější, rovní a rovnější, manipulovaní a manipulátoři. Lidstvo si už vyzkoušelo i jiné cesty a víte, jak to dopadlo…

 4.     Jak se díváte na politický systém tzv. polopřímé demokracie, fungující ve Švýcarsku?

Bylo by dost troufalé chtít hodnotit něco, co jsem neměl možnost poznat dokonale nebo alespoň tak, abych pochopil nuance a mohl si udělat odpovědný názor. Proto lituji, ale informace „zevnitř“ mám pouze přenesené, například od kamarádů, kteří ve Švýcarsku žijí. A tak jako slyšíte oprávněné výtky na fungování nepřímé demokracie, slyšíte je i na fungování polopřímé demokracie, zase ji „dělají“ jen a pouze lidé. Samozřejmě že pro nás může být švýcarský model politické komunikace přitažlivý, musím si ale položit otázku, a každý odpovědný se mnou, zda na něj „máme“. Nemyslím tím pouze finanční prostředky, ale hlavně myšlenky, míru společenského vědomí až uvědomění, zda jsme schopni se zorientovat v mechanismech politického uvažování, které u nás nemají tradici. Proto dělejme nepřímou demokracii, ale lépe!     

5.     Jaký je váš názor na zavedení tzv. lidové iniciativy (referenda), kdy občané mají právo korigovat, zrušit jakékoliv rozhodnutí politiků nebo podávat vlastní návrhy zákonů?

Třeba švýcarské zkušenosti ukazují, že institut referenda může být úspěšným mechanismem v místních či lokálních otázkách, ale už si s ním nevystačíte na vyšší úrovni, to ukázala praxe. „Ostravaka“ nebude stejnou měrou zajímat, s výjimkou několika opravdu klíčových témat, to, co občana z Aše a naopak. Trochu komplikovaná je pro mne, vyloženě z technického hlediska, nikoliv obecně politického, i představa toho, že občan–jednotlivec předkládá kvalitní, obsahově, odborně i formálně validní návrh zákona. Spíše než občan–jednotlivec to bude nějaká účelově vytvořená skupina a tady už nám přeci vznikají ta samá rizika, která zastánci přímé demokracie vytýkají systému demokracie nepřímé, chcete-li partajní. Opět musím konstatovat, že mi přijde smysluplnější, nežli opouštět tradiční systém, pokusit se o jeho vylepšení – ptejme se, jak funguje v této zemi politická komunikace, jakou roli názorového tvůrce v ní hrají média veřejné služby, jakou politici, jak komunální politici pracují se zpětnou vazbou, jak všichni politici napříč všemi stranami i úrovněmi naslouchají. Toto je podle mého téma dne!        

 6.     Občan–volič propůjčil poslancům na určitou dobu svou svrchovanou moc. Neměl by mít možnost tuto moc poslancům kdykoliv odejmout, pokud se zpronevěří své funkci?

Nebudeme-li schopni přesně definovat termín „zpronevěření funkce“, není možné smysluplně odpovědět. Zpronevěřím se funkci, mám-li momentálně odlišný politický názor než můj volič? Kdo bude tím arbitrem, který řekne: Toto je ještě v normě, ty ses nezpronevěřil, ale ty už ano… Když tento mechanismus v kombinaci s chybějícími pravidly domyslím, nemohu se zbavit jemného nádechu anarchie, který může odstranit pouze obecně přijatelný zákon o ztrátě mandátu. Momentálně je to tedy těžký právnický oříšek, který mohou uspokojivě vyřešit toliko mimořádné či řádné volby. Pro mne osobně je jednoznačným kritériem to, zda se volený politik prokazatelně dopustil nějakého kriminálního činu. Tady by měly jít jakékoliv pardony stranou.     

 7.     Když politici rozhodují proti vůli většiny občanů, jsou ještě jejich zástupci?

De iure ano, z hlediska politické etiky je to sporné. Operujeme ale opět s poněkud prázdnými pojmy. Co když se za čas ukáže, že politik, třeba proto, že měl momentálně lepší informace nebo vizi, měl pravdu a dav se ve své „vůli“ mýlil? Řekne dav: Prosím, vrať se, mýlili jsme se? Samozřejmě existují zjevné případy, kdy politik rozhoduje na základě osobního prospěchu evidentně proti zájmům většiny společnosti. To se dá celkem dobře rozkrýt na lokální úrovni, v nejvyšších patrech už to bývá složitější. Tady pak musí sehrát svou roli názorového vůdce například média. Respektive měla by sehrát… 

 8.     Je pro poslance důležité, co si myslí občané, a jak by měl zjišťovat, co si myslí?

Životně důležité. Zpětná vazba je přeci to, co mne koriguje, usměrňuje. Poslanec má na řadu problémů chtě nechtě jinou optiku, chcete-li profesní klapky. Stráví spoustu času čtením. Tisků, návrhů, analýz… Ale jeden rozhovor se sousedem u piva nebo s bývalým spoluhráčem na ping-pongu je pro mne často daleko důležitější. Výzkumy veřejného mínění jsou samozřejmě důležité, mohou vám napomoci v orientaci, ale vždy se jedná o formalizovanou informaci. A jak zjistíte, co si lidé myslí? Probůh, bavte se s nimi!

9.     Je podle vás správné, když většinu médií v ČR ovládá cizí kapitál?

Očekáváte asi, že řeknu: není. Ale vy se ptáte na kapitál a kapitál je jeden a sleduje jeden cíl, ať ho vlastní kdokoliv. Na začátku devadesátých let to byla přeci jedna z mála cest, jak dohnat propastný technologický handicap mezi námi a zbytkem světa. A investice, které sem hlavně němečtí investoři nalili, samozřejmě chtějí zpátky. Spíš než kdo je vydavatelem nebo majitelem, se musím ptát po kvalitě žurnalistiky, a tu už řídí české managementy a dělají čeští žurnalisté. A konzumují čeští diváci a čtenáři, vytvářející poptávku. A tady jsem už velmi kritický. Na kvalitě českých médií se přeci podílejí čeští kreativci pro české konzumenty. Máte snad pocit, že veřejnoprávní média jsou výrazně kvalitnější než ta „cizí“? Vycítí-li vydavatel, že bude úspěšný se seriózním analytickým formátem, začne ho vydávat, proč ne? Je-li ale poptávka masy směřována bulvárním a skandálním směrem, vydává bulvár. To je přeci celosvětový trend, kterým si ale západní státy prošly již před řadou desetiletí. To konzument roztáčí onu spirálu, na jejímž vrcholu je povrchnost a vulgarita. To mi vadí, ne primárně to, komu z toho jdou zisky. Naštěstí existuje řada alternativních médií, takže mám-li poptávku po určité informaci, najdu ji. Samozřejmě špatné pro naši politickou gramotnost je, že média, nebo alespoň média veřejné služby, nehrají v názorotvorné oblasti ještě takovou roli, jakou by podle mého měla hrát.             

 10.  Občané ČR nemají dostatečnou možnost se seznámit s fungováním systému polopřímé demokracie v zemích, jako je Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Kalifornie. Ve veřejnoprávních médiích tyto informace nenajdeme. Proč tomu tak je? Vidíte v tom nějaký záměr?

I ve veřejnoprávních médiích nenajdu celou řadu dalších alternativních informací, ale odmítám spekulovat, zda se jedná o záměr. Role médií se v posledních dvaceti letech přeci jenom obecně posunula směrem od didaktických k zábavným atributům a i veřejnoprávní média více reagují na poptávku konzumentů. Proto musím hledat celou množinu alternativních informací jinde, ale chci-li, tak je najdu. Žádné médium nemůže informovat o všem, to bych jim za vinu rozhodně nedával.  

 Ing. Václav Baštýř, poslanec