Žaloudík Jan, senátor

1.       Co pro vás znamená text Ústavy ČR:“ Lid je zdrojem veškeré státní moci“?

Této formulaci jsme rádi uvykli, protože je patrně lepší než stav, kdy zdrojem veškeré státní moci je panovník, klan nebo strana. K diskusi tedy je spíše onen termín „ lid“. Ten zahrnuje tesaře, pekaře, lékaře, uzenáře, bankéře, průmyslníky i bezdomovce, občany živořící i majetné, straníky i nestraníky, ochotníky, plukovníky, hrobníky, podvodníky, milovníky toho či onoho. To vše samozřejmě v ženském i mužském provedení. A ti všichni se teď už nemohou shromáždit na náměstí jako ve starověkých  Athénách, uplatňovat tam svůj názor a překřikovat o něm ostatní. Tedy volí zástupce, kteří to někde pod střechou dělají podle potřeby za ně. K jejich spokojenosti nebo nespokojenosti. Také oni zástupci mají svůj vlastní  názor i různě vnímané závazky vůči těm desítkám, stovkám a tisícům  voličů s názory v mnohém různými. Pokud se v tom vůbec zorientují, tak se vyjadřují v menším či větším souladu se svým předvolebním programem ke spokojenosti jedněch či druhých, , přičemž druzí či první bývají zase nespokojeni. Někdy je na daný problém názorů mnoho, jindy méně, spíše výjimečně existuje názor jednotný. Neřeší to příliš ani referendum, byť  ve věcech zásadních jsem jeho podporovatelem. Také názor lidu je  totiž manipulovatelný, zejména médii, také názor lidu může mít rysy všelidové nezodpovědnosti nebo neinformovanosti, také  názor lidu může nakonec skončit jako konflikt černého a bílého 50 : 50. I při výsledku  60:40 hrozí dále projevovaná nespokojenost oné poražené čtyřicetiprocentní menšiny. Zda se menšina ukázní a přijme názor většiny je trvalou otázko.  A názory se navíc mění, vyzrávají nebo degenerují. Demokracie, přímá i nepřímá, je zkrátka problém sám o sobě. Nezbývá než souhlasit s Winstonem Churchillem, že zatím namísto demokracie nikdo nic lepšího, respektive obecně přijatelnějšího,  nevymyslel.  Snažit se o hledání ale můžeme.

 2.       Jak si vysvětlíte význam textu Ústavy ČR:“ Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“?

Tuto větu si chci raději vysvětlovat pouze tak jak je formulována, s důrazem na zákonné stanovení, neboť  výkon moci lidem přímo v jiném  smyslu slov zavání lynčováním, lidovými gardami či pobytem v komuně. Tak či onak je v praxi  výsledkem přímé demokracie stejně delegování moci na omezený počet vybraných.  A to vybraných přímo i nepřímo. Zákon přímý výkon moci  stanovit může, převáží-li názory, že tak učinit má. Zpravidla se však do toho nikomu moc nechce. Hlasy volající po větším podílu přímé demokracie  jsou spíše méně časté či slyšené než bych sám  očekával.

 3.       Považujete náš politický systém, založený na volné soutěži politických stran, za dostatečný z hlediska prospěšnosti pro všechny občany?

Je dostatečný z hlediska prospěšnosti pro všechny občany, není však dostatečný z hlediska stejné prospěšnosti pro všechny občany. I ve společnostech rovných jsou si vždy někteří rovnější, někteří dokonce jednající asociálně. Taková je přirozenost lidská a lidských společenství, kde se solidarita a ohleduplnost mísí s nenažraností a arogancí.  Jde o to aby rovnějších než rovných bylo co nejméně  a v tom smyslu  je stále co zlepšovat i porušovat. Osobně si myslím, že kdyby stran pro volnou soutěž bylo méně a s lépe definovanými směry snažení, bylo by to ku prospěchu občanů i stability státu. Desítky pidistran nejsou dobrým řešením.

 4.       Jak se díváte na politický systém tzv. polopřímé demokracie, fungující ve Švýcarsku?

Švýcarsko je pro mnohé model přitažlivý, hezky se o něm vypráví s přáteli, je takový sousedsky romantický, jakoby velmi logický, u nás však stěží realizovatelný. Důvody jsou historické, geografické, demografické, ekonomické i psychologické. Třeba se však u nás někdy za pár století  prosadí, bude-li zdejší politické prostředí pár stovek let stabilní. Zatím tomu tak nebylo a každých dvacet let proděláváme nějaký kotrmelec.

 5.       Jaký je váš názor na zavedení tzv. lidové iniciativy (referenda), kdy občané mají právo korigovat, zrušit jakékoliv rozhodnutí politiků nebo podávat vlastní návrhy zákonů?

Určitě by nebyl takový přístup prostý značné námahy a nákladů. Pochybuji o ochotě větší části společnosti  se těchto aktivit pravidelně účastnit. Ani míra občasné  aktivizace občanů  před  volbami  nesvědčí pro nějaký  mimořádný zájem o pravidelné účasti na správě věcí veřejných. Nepochybně je referendum potřebné a dobré k zásadním otázkám ovlivňujícím nadlouho život a osudy státu a společnosti. Nepochybně by však byl problém pořádat plodná referenda častěji a k běžnějším problémům. Referendum totiž kromě účasti a vyslovení názoru předpokládá také orientaci v problému, dostatek informací o něm a spoluodpovědnost za chybné rozhodnutí. V malých společenstvích to jde jistě snáze. Ale desetimilionový národ  už je spíše iluzorním přímým správcem svých věcí. Spíše jde o to, aby rozhodnutí nepoškozovalo nebo poškozovalo co nejméně zájmů. Je tak  bude pokládáno za dobré a udržitelné, ať už půjde o výsledek referenda , hlasování Sněmovny či dekret panovníka.

 6.       Občan – volič propůjčil poslancům na určitou dobu svou svrchovanou moc. Neměl by mít možnost tuto moc poslancům kdykoliv odejmout, pokud se zpronevěří své funkci?

Zní to hezky a obecná odpověď zní : ano, měl by.  Problém je opět v  obsahu termínu občan-volič.  Jde vždy o mnoho občanů-voličů, z nichž někteří soudí, že poslanec se svému poslání ve funkci zproneveřil, jiní ho brání a velké části je to jedno.  Takže objektivní posouzení zpronevěry poslance své funkci je možné ve věcech kriminálních soudem,  ve věcech morálních a etických  je to pak složitější. Odchod poslance se často politizuje jako nátlak protistrany, někdy může být přínosem tlak médií, je-li ovšem nestranný a na solidních podkladech. Jde tedy o to čím se dotyčný zpronevěřil, zda zjevně kradl a podváděl nebo nenaplňuje své sliby voličům či jedná proti prospěchu nějaké strany či skupiny. Praxe s přeběhlíky z dřívějška ukazuje, že když se poslanec zpronevěřuje  svému okruhu voličů, voliči protistrany to naopak vítají. Když poslanec krade, je třeba mu to dokázat a trestat podle práva, což někdy se lépe řík,á než provede. Všechno lidské konání je nedokonalé a politika zejména.

 7.       Když politici rozhodují proti vůli většiny občanů, jsou ještě jejich zástupci?

V současném systému zůstávají i takoví zástupci z právního hlediska zástupci občanů, byť morálně patrně  nikoli. Sladit morálku s právem se v celých dějinách daří jen částečně. Problémem je jak aktuálně podle potřeb a mimo volby zjistit vůli většiny občanů, která se také docela vyvíjí. Někdy ve stylu kam vítr, tam plášť nebo podle momentálního prospěchu. Někdy také z neinformovanosti , jindy z nezájmu, někdy i pro ty či ony skupinové zájmy. Jaká je třeba současná vůle občanů směrem k fotovoltaice ? Něco nám napovědí průběžné průzkumy veřejného mínění. Často však vyzní podle položení otázky, podle předcházející mediální kampaně, mnohdy nejednoznačně. Nicméně tam, kde se dostane poslanec do konfliktu se zákonem nebo zásadním postojem velké většiny společnosti, měl by odstoupit a nemá-li se k tomu, má být nahrazen. Zčásti si to dosud hlídají samy politické strany, už kvůli vlastní popularitě.

 8.       Je pro  poslance důležité, co si myslí občané a jak by měl zjišťovat, co si myslí?

Pro poslance a zastupitele obecně by mělo být určitě důležité jaké je na daný problém rozložení názorů ve společnosti. Jaká část je pro, jaká proti, kolik neví či vědět ani nechce. Jít trvale proti převažujícím zájmům většiny společnosti je neudržitelné. Naopak umění  trvale lavírovat na názorových vlnách společnosti je prý známkou schopného  politika, byť mi samotnému není tento obraz politika  nijak přitažlivý.

 9.       Je podle vás správné, když většinu médií v ČR ovládá cizí kapitál?

Není  to dobré. Mnohé vyspěl státy, které jsou nám i příkladem, si to umějí zařídit jinak. Není to dobře ani v médiích, ani v podnikání, výzkumu či obchodu. Neumíme, není nám dovoleno nebo nechceme umět to, co umějí na svých teritoriích USA, Japonsko, Francie, ale také třeba srovnatelnější Finsko. Na výprodej a neudržení hranic svého vlivu každý stát dříve či později doplácí. Pokud by byl nadnárodní kapitál charitou, programově páchal dobro, nedbal na vliv a nic za to  neočekával, pak by cizí vlastnictví našich médií nevadilo. Kapitál charitativní není, jen někdy přispěje do cizí pokladničky drobnými. Nepochybně se bojí, že by přestal být kapitálem, kdyby tak činil v míře podstatné. Od zájmů finančních se nepochybně odvíjí i konání ovládaných institucí. Novináři si nezávislost někdy jen namlouvají, je však dobře,  když v ni aspoň trvale věří.

 10.   Občané ČR nemají dostatečnou možnost se seznámit s fungováním systému polopřímé demokracie v zemích jako je Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Kalifornie. Ve veřejnoprávních médiích tyto informace nenajdeme. Proč tomu tak je? Vidíte v tom nějaký záměr?

Občané, kteří  se  s vyjmenovanými systémy seznámit chtějí, zajisté mohou, byť je to stojí i vlastní iniciativu a námahu. Že by na jejich průběžné široké informovanosti o alternativách někdo systematicky pracoval, v to nelze doufat.  Většinu občanů ovšem zajímají zcela jiné věci. Samozřejmě není v zájmu těch, kteří ovládají média školit občany masově v čemsi, co by případně vlivným skupinám  či finančním  elitám omezovalo vliv. Ale není to pouze problém České republiky. Celosvětově jsou média orientována spíše na potvrzování stávajících systémů, na chléb a hry  než na hlubší analýzy stavu a hledání  společenských alternativ. Navíc LIchtenštejnsko , ostatně ani Švýcarsko, nepůsobí jako zvlášť reálné modely a vzory  použitelné pro bankovním průmyslem méně zvýhodněné země, k nimž patříme a jichž je ve světě drtivá většina. A asi sám tazatel tuší, proč jako další možný příklad jmenoval právě onen jeden z padesátky států USA, tedy Kalifornii, a  nikoli celé Spojené státy, případně státy jiné jako  Pennsylvanie,  Texas nebo Hawai. Pro zavádění systému polopřímé demokracie u nás musí vzniknout daleko větší tlak zdola než je tomu doposud. Přehnaný zájem shora očekávat nelze a souhlasím, že informovanost o alternativních systémech je u nás nízká, stejně i motivace se těmto tématům věnovat.

                     Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., senátor PČR